Málokdo z těch stovek a tisíců turistů, kteří stoupají z Ostravice k vrcholu Lysé hory, donedávna tušil, že nad Ostravicí se vypíná monumentální kostel. On se totiž opravdu tyčil nad krajinou, zároveň jej však zarostly stromy a splynul s lesem. Byl neviditelný.
Dnes je dominantou obce. Lesáci vykáceli pás lesa a kostel je znovu na scéně. Jako, když v divadle zvednou oponu. Nasvícen odpoledním sluncem, na kulise hor, vypadá vskutku, jako kdyby se předváděl. Lidé, kteří přicházejí od vlakového nádraží a jdou jednou z nejznámějších tras na Lysou horu, nechápavě kroutí hlavou, jak to, že si kostela nikdy nevšimli.
Stojí za to z hlavní trasy odbočit a ujít pár stovek metrů navíc a dojít se na kostel podívat. Kdybych hledal místo pro stavbu chrámu, nenašel bych lepší. Kostel Československé církve evangelické vystavěli na hraně strmého kopce. Když stojíte před svatostánkem, máte Ostravici nejen jako na příslovečné dlani, ale vidíte ji skoro jako z letadla. Nedivím se, že právě na tomto místě byl kostel v roce 1874 vysvěcen.
Luteránský kostel stojí dnes v obci Ostravice, ale v době svého vzniku tomu tak nebylo. Řeka Ostravice tvořila hranici mezi Moravou a Slezskem. Kostel se nachází na pravém břehu, tedy ve Slezsku. Nestál tudíž na Ostravici, ale až sem se táhlo území Starých Hamer, vesnice, která ležela na slezském břehu. Této části Starých Hamer se říkalo Hamrovice. Takže občas se o kostele mluví jako o evangelickém kostele v Hamrovicích.
Ostatně dávná hranice mezi Moravou a Slezskem protíná dnešní Ostravici přesně tak, jak se klikatí řeka stejného jména. Dnes se to připomíná i návštěvníkům této podhorské obce, protože na každém mostě přes řeku jsou smaltované tabulky s historickými znaky obou zemí, tedy Moravy a Slezska. Jako kdybyste překračovali skutečnou hranici dvou zemí.
Až půjdete příště k nejvyššímu vrcholu Moravskoslezských Beskyd od Ostravice, udělejte si čas na odbočku k tomuto kostelu. Toho, kdo nemá srdce z kamene, musí výhledy z tohoto místa oslovit. A času a těch pár kroků navíc nebude rozhodně litovat…
Text a foto: Petr Žižka
